Huki a tajemný poklad pod starým stromem

Uprostřed Herní mýtiny stál mohutný starý strom. Byl tak veliký, že když se Huki postavil pod jeho korunu a zaklonil hlavu, skoro nikdy nedohlédl až k nejvyšším větvím.

Jeho kmen byl široký, kůra hluboce popraskaná a mohutné kořeny vystupovaly ze země jako dlouhé dřevěné hřbety. Nikdo přesně nevěděl, jak dlouho tam strom stojí.

„Sto let!“ tvrdila Čiki. „Možná dvě stě,“ říkala Mia. Huki si ale myslel, že tam strom stál odjakživa.

Pod jeho korunou si s kamarády hráli. Schovávali za kmenem oříšky, závodili kolem kořenů a někdy si jen lehli do trávy a poslouchali šumění listí.

Starý strom byl zkrátka součástí Herní mýtiny. Až do jedné noci!

Hukiho probudil vítr. Fúúúúú! Opřel se do okenice tak silně, až zarachotila. Huki otevřel oči. Venku byla tma. Koruny stromů se ohýbaly ze strany na stranu a déšť bubnoval do střechy.

Bum! Oblohu rozřízl blesk. Huki se posadil na posteli. „Hůůů…!“ Takovou bouřku už dlouho nezažil.

Další poryv větru zatřásl větvemi. Křááák! A potom se ozvala rána. Ne obyčejná. Hluboká. Těžká. Jako kdyby něco obrovského spadlo na zem. Buum. Práásk!

Na okamžik se zdálo, že se zachvěl celý les. Huki vyskočil z postele a přiběhl k oknu. Venku ale přes déšť skoro nic neviděl. Jen tmu. A vítr.

Ráno bylo v lese nezvyklé ticho. Huki vyšel ven. Všude ležely ulámané větvičky. Z listů kapala voda a mezi stromy se válela potrhaná mlha.

Najednou se z výšky ozval známý hlas. „Huki!“ Čiki přiletěla tak rychle, až málem minula větev nad jeho hlavou. „Musíš na mýtinu! Hned!“

Huki se zarazil. „Co se stalo?“ Čiki jen mávla křídlem. „Pojď!“

Huki se rozběhl. Čiki letěla mezi stromy před ním. Když dorazili na Herní mýtinu, Huki se zastavil tak prudce, až mu pod tlapkami uklouzlo mokré listí.

„Hůůů…“

Starý strom ležel na zemi. Jeho obrovská koruna zasahovala skoro přes polovinu mýtiny. Některé větve byly polámané a z půdy trčely mohutné kořeny obalené mokrou hlínou. Na místě, kde strom ještě včera stál, zůstala hluboká jáma.

Huki pomalu přistoupil blíž. „Ten strom spadl,“ řekl. Čiki přistála vedle něj. Chvíli oba jen stáli. Bylo zvláštní vidět Herní mýtinu bez stromu uprostřed. Jako by tam najednou něco chybělo.

Brzy dorazili i ostatní. Bruno pomalu obcházel padlý kmen a prohlížel polámané větve. Mia seděla na jednom z odkrytých kořenů a zamyšleně hleděla do hluboké jámy.

A Bibi? Ta už pobíhala kolem vyvráceného stromu. „Haf!“ Zastavila se u jednoho kořene. Očichala ho. Pak přeběhla k druhému.

„Tady je všechno cítit úplně jinak!“

„Po té bouřce se ani nedivím,“ řekl Bruno.

Bibi strčila čumáček mezi dva odkryté kořeny. „Haf!“ Pak kousek popošla. Znovu očichala zem. Jednou. Podruhé. Najednou ztuhla.

Huki si toho všiml. „Bibi?“

Bibi neodpověděla. Přitiskla čumáček blíž k mokré hlíně. „Něco tady je.“

Čiki slétla níž. „Co?“

„Nevím.“ Bibi očichala místo ještě jednou. „Ale něco tu je. Haf!“

Pak se spustila na všechny čtyři a začala hrabat. Hrab! Hrab! Hrab! Mokrá hlína létala na všechny strany.

„Bibi!“ vykřikla Čiki a rychle uskočila. Kousek bláta přistál těsně vedle ní.

Bibi hrabala dál. „Bibi, opatrně,“ upozornil ji Bruno.

Ale Bibi jako by ho vůbec neslyšela. „Už tam skoro jsem!“

Hlína létala vzduchem. Za chvíli měla Bibi špinavé přední tlapky. Pak čumáček. Pak bříško. Ještě před chvílí měla krásný bílý kožíšek. Teď byl celý od mokré hlíny a bláta.

Huki se na ni podíval. „Hůůů… Bibi, ty vypadáš!“

Bibi přestala hrabat. Podívala se na svoje špinavé tlapky. Pak na Hukiho. „Coo?“

Čiki se rozesmála. „Ty už vůbec nejsi bílá!“

Bibi se otočila, jako by si chtěla prohlédnout vlastní záda. Pak se spokojeně usmála. „Jen klid. To se umyje. Haf!“

A znovu strčila čumáček mezi kořeny. Najednou ztuhla. „Počkejte.“

Všichni se zastavili. Bibi pomalu odhrnula tlapkou trochu hlíny. „Tady.“

Čiki přiskočila blíž. „Já nic nevidím.“

Bibi hrábla ještě jednou. A tehdy se pod mokrou hlínou něco slabě zalesklo.

Bibi zadržela dech. Huki se naklonil blíž a Čiki se přisunula až k jejím tlapkám. Mia vstala z kořene a pomalu se přiblížila. Bruno přestal obcházet kmen.

Všichni stáli kolem Bibi a dívali se na to malé, slabé světélko pod mokrou hlínou.

Bibi odhrnula ještě kousek. Tentokrát se to zalesklo jasněji. „To není kámen,“ zašeptala.

Huki cítil, jak se mu zježily chloupky na ocásku. Bibi jemně odhrnula poslední vrstvu hlíny. A před nimi se objevilo něco plochého a podlouhlého.

Mia se naklonila blíž. „To… vypadá jako…“ nedořekla.

Bibi jemně odhrnula poslední vrstvu hlíny a Huki tu podivnou věc opatrně zvedl. „Hůůůů…“ Byla těžší, než čekal. Všichni se kolem něj shromáždili a tu podivnou věc si začali prohlížet.

Tvar připomínal malý, oválný disk, na jehož povrchu se slabě třpytily jemné linky. Uvnitř se přelévalo světlo jako kapka měsíčního svitu, ale drželo se v tenkém prstenci kolem středu.

Huki vydechl. „Hůůů…!“

Čiki se zachvěla. „To jsem ještě nikdy neviděla.“

Bruno zamrkal. „Tohle… není obyčejná věc z lesa.“

Bibi se posadila na zadní tlapky, celá od bláta, ale oči jí svítily stejně jako to světlo uvnitř té tajemné věci.

Byla ze starého tmavého dřeva. Po obvodu měla čtyři krystaly. Jeden zelený. Jeden modrý. Jeden červený. Jeden žlutý. Uprostřed byl hladký kruh. Krystaly ale nesvítily. Byly temné.

„To je poklad!“ vyhrkla Čiki.

Bruno si předmět pozorně prohlédl. „Možná.“

Bibi se k němu naklonila a očichala ho. „Haf!“

Huki ucukl. „Bibi!“

„Co? Jen jsem chtěla zjistit, jak voní.“

Čiki se pousmála. „A?“

Bibi očichala předmět ještě jednou. „Jako hlína.“

Čiki obrátila oči v sloup. „Vždyť jsi ho právě vyhrabala ze země.“

Bibi se zamyslela. „Tak proto.“

Mia mezitím slétla z kořene a přistoupila blíž. „Mohu?“

Huki jí podivnou věc opatrně podal. Mia ji otočila. Prohlédla dřevo. Krystaly. Hladký kruh uprostřed. Pak se zarazila.

„Co je?“ zeptal se Huki.

Mia neodpověděla. Na spodní straně předmětu byl pod nánosem hlíny vyrytý malý znak. Mia ho opatrně očistila špičkou křídla.

Huki se naklonil blíž. „Znáš ho?“

Mia chvíli mlčela. „Už jsem ho někde viděla.“

Čiki vykulila oči. „Kde?“

Mia pomalu zavrtěla hlavou. „Nevím.“

„Jak můžeš vědět, že jsi ho viděla, když nevíš kde?“ zeptala se Čiki.

Mia se na znak znovu zadívala. „Protože si ho pamatuji.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

Huki si vzal podivný předmět zpátky. Čiki kolem něj začala zvědavě poskakovat. „Třeba je kouzelný!“

Klovla do zeleného krystalu. Nic. Zkusila modrý. Nic. Pak červený. Pořád nic.

„Asi je rozbitý,“ prohlásila.

„Nebo spí,“ řekl Huki.

Čiki se zarazila. „Věci nespí.“

Huki pokrčil rameny. „Tahle třeba ano.“

Bibi se naklonila blíž. „Mám na něj štěknout?“

„Ne!“ řekli Huki, Čiki i Bruno současně.

Bibi se posadila. „Tak nic.“

Huki držel tu tajemnou věc pevně v tlapkách a prohlížel si ji. Byla velmi zvláštní. Čtyři krystaly. Čtyři strany. A uprostřed kruh.

Přejel tlapkou po jeho dřevěném okraji. Chvíli se nedělo nic.

Pak se předmět v jeho tlapkách náhle zachvěl.

Vrrrr…

Huki sebou trhl. „Hůůů! Co to bylo?!“

Čiki přiskočila blíž. „Co?“

Předmět zavibroval znovu. Tentokrát silněji.

Vrrrrrr…

Huki se lekl a rychle ho položil do trávy. O krok ustoupil. „On se hýbe!“

Čiki odskočila vedle něj. Bibi vyskočila na všechny čtyři. „Haf! Haf!“

Bruno udělal krok před ostatní. „Všichni kousek zpátky.“

Zůstali stát a překvapeně hleděli na podivný předmět ležící v trávě. Chvíli se nedělo nic.

Pak se zelený krystal slabounce rozzářil. Zelené světlo přeběhlo po starém dřevě.

„Huki…“ zašeptala Čiki.

A vtom se předmět začal zvětšovat.

Nejdřív pomalu. Jeho dřevěný okraj se rozšířil. Čtyři krystaly rostly spolu s ním. Stébla trávy pod jeho vahou začala mizet.

Huki ustoupil. „Hůůů…“

Předmět byl větší a větší. Čiki mávla křídly a vznesla se nad zem. Bibi couvala pozpátku.

„Tohle jsem nevyhrabala takhle velké!“

Podivná věc dále rostla. Byla větší než Huki. Větší než Bruno. Její čtyři krystaly se tyčily nad trávou a hladký kruh uprostřed byl najednou tak veliký, že by se na něj Huki mohl postavit.

Pak se růst zastavil. Vibrace ustaly.

Ticho.

Nikdo se ani nepohnul.

Uprostřed Herní mýtiny ležel obrovský kruhový předmět. Čtyři krystaly směřovaly do čtyř stran. Zelený. Modrý. Červený. Žlutý. Uprostřed byl veliký hladký kruh.

Čiki pomalu přistála vedle Hukiho. Chvíli si podivnou věc prohlížela. Pak se podívala na Hukiho.

„Tak dobře,“ řekla tiše. „Rozbitý asi nebude.“

Bibi opatrně vykoukla zpoza Bruna. „Haf.“

Slunce pomalu vystoupilo nad stromy. Kapky vody na trávě se třpytily a Herní mýtina se začala probouzet.

Ještě včera stál uprostřed mýtiny mohutný starý strom. Teď ležel vyvrácený opodál. A na místě, které po sobě zanechal, se objevilo něco, co bylo ukryté pod jeho kořeny možná desítky let. Možná stovky.

Nikdo nevěděl, kdo tu podivnou věc vytvořil. Nikdo nevěděl, proč má čtyři krystaly. Nikdo nevěděl, co znamená kruh uprostřed. A nikdo netušil, proč se probudila právě teď.

Mia pomalu přistoupila blíž. Znovu se zadívala na podivný předmět. „Měli bychom zjistit, co jsme našli,“ řekla tiše.

Huki přikývl.

Čiki se podívala na obrovský kruh uprostřed mýtiny. „A jak?“

Huki chvíli mlčel. Pak se zadíval na čtyři krystaly. „Nevím.“

Bibi se posadila vedle něj. Její bílý kožíšek byl stále celý od bláta. „Já bych mohla zase hrabat.“

Čiki se na ni podívala. „Raději ne.“

Huki se zasmál.

A tak tam stáli. Huki. Čiki. Mia. Bruno. A Bibi.

Před nimi ležel padlý starý strom. A uprostřed Herní mýtiny něco, co tam ještě včera nebylo.

Něco, co dlouho spalo hluboko pod zemí.

Něco, co se právě probudilo.

Příběh tajemného Kompasu právě začal.