Kubíkovo tajemství

Jedno tiché odpoledne letěla modrá sýkorka Čiki nad domem, kde bydlel Kubík. Když nakoukla oknem dovnitř, něco ji zarazilo. Kubík seděl na posteli. Nehrál si. Nestavěl z kostek. Nekreslil. Jen objímal polštář a vypadal ustaraně.

„To není dobré,“ zašeptala Čiki. A rychle letěla pro Hukiho a Bruna.

Když dorazili, Huki si sedl vedle Kubíka. „Děje se něco?“ Kubík chvíli mlčel. Pak tiše přikývl. „Mám tajemství.“

Bruno se posadil naproti němu. „Jaké tajemství?“ Kubík sklopil oči. „Dnes mi volalo cizí číslo.“

Čiki překvapeně naklonila hlavu. „A tys to zvedl?“ Kubík přikývl. „Vím, že jsem neměl... ale byl jsem zvědavý.“

Huki se naklonil blíž. „A co se stalo?“ „Někdo se mě ptal, jak se jmenuju a jestli jsou maminka s tatínkem doma.“ Kubík polkl. „Nic jsem neřekl. Jen jsem se lekl a telefon položil.“

Bruno spokojeně přikývl. „To bylo správně.“ Kubík si ale povzdechl. „Jenže jsem to neřekl mamince. Bojím se, že se bude zlobit.“

Bruno se usmál svým klidným způsobem. „Víš, co je odvaha?“ Kubík zavrtěl hlavou. „Odvaha není nebát se,“ řekl Bruno. „Odvaha znamená udělat správnou věc, i když máš trochu strach.“

Huki souhlasně přikývl. „A správná věc je teď říct to mamince.“

Kubík chvíli přemýšlel. Pak se zhluboka nadechl. A šel. Za pár minut se vrátil. A tentokrát se usmíval. „Maminka se nezlobila,“ řekl radostně. „Řekla, že jsem udělal dobře, že jsem jí to řekl.“

Čiki radostně zamávala křídly. „Já to věděla!“ Bruno položil Kubíkovi přátelsky tlapu na rameno. „Dospělí ti mohou pomoct jen tehdy, když vědí, co se stalo.“

V tu chvíli se mezi větvemi rozzářilo zlaté světlo. Ze starého stromu se snesl nádherný zlatý oříšek. Huki ho opatrně zvedl do pacek. „To je Oříšek odvahy,“ řekl tiše. „Za to, že jsi udělal správnou věc, i když ses bál.“

Kubík se usmál. A jako by mu z ramen spadl veliký kámen. Ten den pochopil něco důležitého. Když si nejsi jistý, nemusíš na to být sám. Stačí požádat o pomoc někoho, komu věříš.