Huki, Čiki a záhada třesoucího se lesa

Jednoho rána se Huki probudil mnohem dřív než obvykle. Něco nebylo v pořádku. Země pod jeho tlapkami se jemně třásla. Drrrr…Drrrr…Drrrr… Huki vyskočil z postele. „Co to bylo?“ Vtom se ozvalo znovu. DRRRRRR! Až se mu zatřásly oříšky na poličce.

Huki popadl batůžek a vyběhl ven. Na větvi před domečkem už nervózně poskakovala modrá sýkorka Čiki. „Slyšel jsi to taky?“ „Jo!“ přikývl Huki. „Celý les se třese!“

Z dálky se ozvalo další: DRRRRRRRRR! Hejno ptáčků vyletělo z korun stromů. „To zní jako hrom,“ řekla Čiki. „Ale dneska přece není bouřka.“ „Musíme zjistit, co se děje!“ rozhodl Huki.

A tak se vydali po zvuku. Čím dál šli, tím byl hlasitější. Drrrr…Drrrrrr…DRRRRRRRRR!

Najednou před nimi přistála moudrá sova Mia. „Hledáte ten zvláštní zvuk?“ „Ano!“ vyhrkli oba. „Tak pojďte. Slyším ho celé ráno.“

Vedla je přes Oříškovou mýtinu, kolem Stromu znalostí, až ke starému dubu na kraji lesa. Tam se zastavili. „Tady nikdo není,“ zašeptala Mia. Rozhlíželi se. Vlevo nic. Vpravo nic. Za stromem nic.

A pak: DRRRRRRRRRRRRR! Celý dub se otřásl. Huki pomalu vykoukl za kmen… A zůstal stát s otevřenou pusou. Pod stromem ležel Bruno. Tvrdě spal. A chrápal tak hlasitě, že se třásly větve nad ním. Drrrrrrr!

Čiki se rozesmála jako první. Mia si musela sundat brýle, jak moc se smála. A Huki se smál tak, že málem spadl do mechu.

Bruno se probudil. Pomalu otevřel oči. „Co se děje?“ Čiki se smíchem vydechla: „Celé ráno pátráme po záhadě třesoucího se lesa!“ „A víš co?“ „Nevím.“ „Byl jsi to ty!“

Bruno mrkal. Podrbal se za uchem. „Aha.“ A pak se rozesmál taky. A ten den se celý Digitální les smál s nimi. Protože někdy je největší záhada mnohem legračnější, než si myslíme.