Huki a zachráněné světlo

Druhý den ráno se veverčák Huki probudil ve svém domečku v Digitálním lese. První, co udělal, bylo, že se podíval na stěnu. Visel tam obrázek od Kubíka – jeho vůbec prvního lidského kamaráda. Huki se šťastně usmál.

Jenže v tu chvíli si všiml něčeho zvláštního. Světlo Digitální brány, které mu obvykle zářilo do oken, začalo divoce blikat. Blik, blik – a obrovská brána úplně pohasla.

V tu samou vteřinu celý Digitální les zahalila hustá, tmavá mlha. Barevné cestičky zmizely a Huki neviděl ani na krok. Na nic nečekal, popadl svůj batůžek, parádní kecky a vyběhl ven.

Uprostřed temnoty se ale musel zastavit. Všude kolem bylo ticho a strach. Huki se zhluboka nadechl a nahlas si zopakoval své nejdůležitější pravidlo: „Když si nejsi jistý, zastav se. Nejednej ukvapeně a přemýšlej.“

„To je moc chytré pravidlo,“ ozval se z mlhy klidný a hluboký hlas. Zpoza tmavého stromu vykročil jezevec Bruno. Byl to odvážný ochránce lesa v zelené mikině a s velkým batohem na zádech. „Něco se stalo s Digitální bránou, Huki. Bez jejího světla se v lese všichni ztratíme.“

Huki nepanikařil. Místo toho začal přemýšlet, přesně jak říkalo jeho pravidlo. Vytáhl z kapsy svou kouzelnou lupu a namířil ji na zem. Mlha sice byla hustá, ale Hukiho lupa dokázala odhalit věci, které ostatní přehlédli.

„Podívej, Bruno,“ pískl Huki a ukázal lupou k zemi. „Tady u paty brány chybí svítící krystaly. A podívej na tyhle svítící drobečky v trávě – to je jasná stopa!“

Bruno se uznale usmál. „Skvělá práce, Huki. Sleduj stopu, já dám pozor, aby se nám v té tmě nic nestalo.“

Svítící drobečky je zavedly až k malé jeskyni pod kořeny starého stromu. Když Huki s Brunem nahlédli dovnitř, uviděli malého, popleteného stínového skřítka. Svítící krystaly z brány měl poskládané kolem sebe a tiše se třásl. Nebyl zlý, jen se zkrátka strašně bál tmy a udělal velkou chybu, když krystaly vzal a schoval pro sebe.

Když Huki s Brunem viděli tu hromádku neštěstí, bylo jim jasné, že mu musí pomoci a ne mu vynadat. Bruno se posadil vedle stínového skřítka, sundal svůj velký batoh a vytáhl z něj krásnou, barevnou svítící baterku, kterou nosil na dlouhé cesty.

„Tady máš, skřítku,“ řekl Bruno mile a podal mu ji. „Tato baterka ti posvítí na celou jeskyni, abys už neměl strach. Krystaly z Digitální brány ale prosím vrať. Bez nich je celý náš les smutný a bez světla.“

Skřítek překvapením zamrkal. Měl obrovskou radost z nové baterky a hned pochopil, že udělal hloupost. Omluvil se a krystaly jim opatrně podal zpátky do pacek.

Huki a Bruno spěchali k mýtině. Bruno, jako správný ochránce, zasadil krystaly bezpečně zpět na jejich místo. V tu ránu Digitální brána mocně zablikala a rozzářila se všemi barvami duhy. Mlha z lesa okamžitě zmizela a zářivé cestičky se znovu rozsvítily.

Z horního oblouku brány se najednou s tichým cinknutím uvolnil jeden nádherný, zářivě zlatý oříšek a spadl Hukimu přímo do tlapiček. Byla to odměna za to, že zachovali chladnou hlavu, nejednali ukvapeně a problém vyřešili společně.

Huki schoval svou lupu do batůžku and Bruno v zelené mikině mu položil přátelskou tlapu na rameno. Svoji první společnou misi zvládli na jedničku. Huki bezpečně uložil zlatý oříšek moudrosti a oba věděli, že jsou připraveni na jakoukoli další kapitolu, kterou jim Digitální les otevře.